Když se řekne golf, negolfové veřejnosti většinou nejspíš naskočí Tiger Woods a ohromující sumy, které golfoví profesionálové vydělávají. Nebo také všemožné průšvihy spojené s golfem v Česku. Nebo spíš s lidmi, kteří ho hrají. Jaká je tedy realita v české kotlině? Jak jsou na tom lidé, kteří se golfem živí? Nejen o tom jsme si povídali s profesionálním trenérem Jakubem Važanským, působícím v golfovém klubu Loreta Pyšely.

A jestli si někdo zaškatulkuje golfové trenéry jako osoby stojící na rohožce a učící své klienty odhalovat taje a krásy golfu, pak Jakub Važanský se téhle „obvyklosti" poněkud vymyká. Třeba i tím, že vedle golfu a rodiny ještě usedá za volant svého vozu v autokrosu, chová včely a k trenéřině golfové si přibral ještě hokejovou...

Začneme ale golfem... Čím vás golf chytil a jak jste se k němu vlastně dostal?

Přivedla mě k němu máma. Byla to tak druhá návštěva Poděbrad s mámou, vyzkoušel jsem si ránu, povedla se mi a byl jsem chycený. Bylo mi asi třináct let. Hrál jsem tehdy hokej za Spartu, ale zrovna jsem přecházel ze soukromé sportovní školy, která skončila. Do jiné. Rozstrkali nás tenkrát do několika škol, ale v nich jsme už neměli upravený rozvrh, takže to byl problém. Nešlo to dohromady. Zkoušel jsem hokej jinde, ale už mě to tolik nebralo. Najednou do toho přišel golf. Něco úplně jiného, venku, v přírodě, sport, který se skládá z tolika různých věcí, od patování až po dlouhé rány. Chytlo mě to. Navíc v Poděbradech to bylo takové rodinné. Máma si šla zahrát na hřiště a já se potloukal na drivingu nebo na greenu a začalo mě to bavit.

Měl jste při vstupu do golfu i nějaké ambice, cíle?

Samozřejmě, že ano. Říkal jsem si, že bych se mohl hráčsky dostat až na profesionální úroveň, ale to byl opravdu spíš sen, když jsem viděl, jak to chodí. Začínal jsem u Jirky Seiferta a Lukáše Martince a myslím, že poměrně rychle jsem došel k tomu, že chci dělat trenéra. Že se chci trénováním živit. Už tehdy, když jsem viděl, jaká byla v Poděbradech velká skupina dětí, tak mě to oslovilo. Možná jsem k tomu měl blízko i proto, že můj táta trénoval přípravku na Spartě. Zajímalo mě to od začátku natolik, že jsem si říkal, že tohle jednou chci dělat.

Sen stát profesionálním hráčem jste neměl, místo toho od začátku vidina trénování?

Je to tak. Od začátku jsem směřoval k trénování. Jo, taková ta herní kariéra někde vzadu v hlavě byla, ale trénování bylo mnohem reálnější.

Takže to byl hned skok do trénování?

Hned ne. Prošel jsem si vším od začátku. Moje první práce u Jirky Seiferta byla v jeho škole. Měl driving kousek od hřiště a já jsem tam pracoval na údržbě, pomáhal dělat závlahy, zakládat greeny, stavět krytá odpaliště. Občas jsem obsluhoval v shopu, sbíral balony, chvíli jsem dělal i za barem. Prostě, co bylo potřeba. Byla to docela dobrá průprava a zkušenost. Občas jsem pomáhal i trénovat děti. Pak přišla nabídka z Konopiště, kde jsem dělal maršála, ale říkal jsem si, že tohle jsem přece nechtěl dělat, chtěl jsem se posunout zase dál. Přihlásil jsem se k profesionálům, protože už jsem na to měl handicap, a začal trénovat v Praze pro CZ Golf na Rohanském ostrově. Jezdil jsem i na jejich další hřiště do Ústí, Telče a Kestřan. Přes Černý Most a Golf Arénu jsem se nakonec dostal do Pyšel. Věděl jsem, že se budou otvírat a hodně mě to zajímalo. Poslal jsem tehdejšímu manažerovi Jirkovi Novosadovi životopis a čekal. Poměrně dlouho, ale pak mě pozvali do prvního kola pohovorů. Lidé i prostředí tam byli ohromně sympatičtí, a tak jsem si řekl, že tam musím být. A jsem dosud.

Čím vás Pyšely tak získaly?

Drží mě tady skoro rodinná atmosféra. Na všem, na čem se tady dohodnete, platí. Od první chvíle, kdy jsem se potkal s majitelem Martinem Křížkem. A všechno funguje, jak má. Navíc jsme tady kousek měli chatu, takže tenhle kraj dobře znám. Tady v těch místech jsem se kdysi učil jezdit na motorce, když tady ještě žádné hřiště nebylo. Říkám si, že bych tady chtěl vydržet až do důchodu. (smích)

Jak vypadá trenérský tým na Loretě?

Jsem tady tři trenéři. Já, Bára Vejlupková, která ke mně přišla, a teď druhou sezonu je tu s námi Matěj Brožka. Myslím, že štěstí na lidi dál pokračuje, protože jsme si všichni sedli a funguje mezi nám taková dobrá chemie.

Jak vypadá takový všední pracovní den trenéra v Pyšelích?

Odvezu ráno děti do školy. Obě jsou ve školním věku. Naštěstí jen do školy v Krhanicích, kde také bydlíme a je to jen kousek, asi deset kilometrů od Pyšel. Ráno už jsem na Loretě a za dvanáct let mého působení tady už se mi kalendář docela slušně zaplnil. Moc volných termínů na tréninky už nemám, ale ještě se něco najde. Mám lekce s klienty, máme lekce skupinové juniorské, o které se dělíme s kolegy. V podstatě od rána do večera jsem na drivingu a tréninkových plochách.

Dokázal byste spočítat, kolik lidí jste přivedl ke golfu, kolik jich prošlo vašima rukama?

Troufnu si říct, že stovky. Trénuju teď patnáctou nebo šestnáctou sezonu, od chvíle, kdy trénuji naplno. Některé roky byly lepší, jiné horší, ale když to zprůměruju, tak bylo patnáct až dvacet lidí, kteří byli součástí nějakého kurzu nebo byli mými klienty. Měli jsme různé náborové akce, jako byl třeba Golf pro Pyšeláky. Svého času hodně oblíbený. Každý rok nám během téhle akce prošlo rukama dvě stě, dvě stě padesát lidí, kteří si ke golfu přičuchli a 80 z nich začalo chodit pravidelně. Řada z nich u golfu zůstala. Rukama mi prošla i spousta dětí. I dnes se staráme asi o padesátku dětí. A na ně se leckdy nabalují i jejich rodiče. Hezké je to, že děti, které u nás před dvanácti lety začaly trénovat, se v dospělém věku vracejí.

Vzpomenete si, jestli to byl někdy hodně tvrdý oříšek naučit golf každého zájemce?

Zastávám názor, že na to, aby si člověk golf dokázal užít, se ho naučí hrát každý. Za celých patnáct let se mi stalo tak dvakrát, že zájemce začal a chtěl hrát golf, ale prostě to nešlo. Ale spíš proto, že nebyl sám úplně přesvědčený, že golf hrát chce. Začal s golfem spíš proto, že to chtěli v práci, nebo kvůli něčemu podobnému. Vím o dvou lidech, kteří kurz nedokončili a vzdali to. Neprošli sítem. Za patnáct let dva, to jde.

Co jsou největší přednosti Lorety?

Začnu dostupností od Prahy a umístěním ve středních Čechách. Z Prahy jste tady za 30 až 35 minut. Samozřejmě předností je i charakter hřiště, navržený tak, aby si tady zahrál začátečník, protože není moc dlouhé, greeny a jejich okolí nijak technicky náročné, ale své si tu najde o dobrý závodní hráč. Tím, jak vyrostly stromy, se víc začaly sekat roughy a hřiště je tak mnohem víc průchodnější, méně se ztrácí míče a hřiště je velice přátelské.

Když se řekne golfový profesionál, většina laické veřejnosti si nejspíš vybaví Tigera Woodse, jemu podobné hvězdy a jejich mnohamilionové příjmy. Jaká je česká realita života golfového profesionála?

Budu mluvit za sebe... Musím tady strávit hodně dní a hodin, abych si vydělal na zimu a přežil zimní měsíce. Tím, že nejsme přímo v Praze, nejsou tady tréninkové podmínky přes zimu ideální, takže si musím přes léto vydělat tolik, abych zimu přežil. V zimě trénuji tak tři dny v týdnu. Máme tady kousek indoor v Kostelci, ale z Prahy je to trochu z ruky, takže tam až tak moc lidí nechodí. Moje zkušenost je ale taková, že tak sedmdesát procent lidí zavře přes zimu hole do garáže, do sklepa a na jaře je zase vytáhne. Můžou sice chodit v zimě na simulátor, ale většinou jsou nastavení tak, že v zimě se lyžuje nebo hraje hokej. Těch třicet procent, co chodí dál, to jsou golfisti, co chtějí hrát a zlepšovat se.

Vy jste mezi golfovými trenéry tak trochu úkaz, protože vaše další záliby jsou také docela zajímavé. Začnu tím, že jezdíte automobilové soutěže...

Přesněji řečeno autokros. Jezdím v cestovním autě, tzv. plechovce.

Jak jste se k závodění v autech dostal?

Může to znít zvláštně, ale pro mě to je proti golfu relax, změna prostředí. Prostě úplně něco jiného. Motorsport jsem měl vždycky rád a odjakživa mě lákal. Jenže to bylo naprosto nedostupné a finančně nemyslitelné. I proto jsem začal hledat nějakou levnější verzi motorsportu, tu nejlevnější, což je právě autokros na téhle hobby úrovni. Závody, které jezdím, se jmenují „poslední jízda". Původně to bylo myšlené tak, že člověk vezme auto, které je určené k likvidaci, a že při tom závodě dojde i k faktické likvidaci. Postupem času si ale jezdci začali svá auta upravovat. Bylo jim líto peněz a času, které do toho vrazili, a tak si auta nechávají a jezdí v nic víc závodů.

Takže z poslední jízdy vznikl seriál posledních jízd, které ani zdaleka nejsou poslední...

Přesně tak. Už se jezdí podle mě tak patnáctý ročník a já sám jezdím šestou sezonu.

Co prožívá člověk, když si poprvé sedne za volant takového auta v závodě?

Byly to takové hodně smíšené pocity. Když se poprvé připoutáte do sedačky, nasadíte helmu, přijedete na start, tak hlavou běží i takové to: mám jet, nemám jet, co když se něco stane... Za mě je to nejen nejdostupnější závodění v autě, ale i nejbezpečnější, protože jezdíme na uzavřených tratích. Samozřejmě se můžete otočit na střechu, ale mám bezpečnostní rám, sedačku, šestibodové pásy, a navíc nedosahujeme tak vysokých rychlostí, aby se něco stalo. Samozřejmě se to stát může, ale pravděpodobnost je menší. Pocity to jsou zvláštní, ale všechno opadne, když se na startu rozsvítí zelené světlo.

Vylepšujete své jezdecké umění?

Musím říct, že paradoxně nejúspěšnější byla moje první sezona, kdy jsem skončil na čtvrtém místě. Ale co se týče jezdeckého umění, myslím, že je to lepší než na začátku, i když prostor pro trénink není a jezdím jenom závody. Za rok odjedu tak čtyři až pět závodů.

Zmínil jste, že je to pro vás relax. V čem?

Dává mi to energii, kterou na golfu nemůžu dostat. A pak i ventil, k jejímu vypuštění.

V golfu jste měl nějaké ambice, co v závodění?

Nemám žádné, protože kdyby ano, tak by to stálo hrozně moc peněz. To, co vydělám na golfu, by na to rozhodně nestačilo.

Tak se s dovolením podíváme na vaší další aktivitu. Včely. Přijde mi, že odtrénujete golf, upustíte adrenalin v autě a poté se uklidníte u včel...

Můj zájem o včelaření vznikl tak, že jsme se s jedním původně klientem a posléze kamarádem bavili o tom, že bychom měli přírodě něco vrátit. A on řekl: hele, co třeba včely? A šli jsme do toho. Zatím máme tři včelstva, tři úly a mám pocit, že se to bude rozrůstat. I když na první várku medu ještě čekáme. Ale baví mě to.

Co obavy ze žihadla?

Mám včelařský oblek, což riziko, že dostanu žihadlo, omezuje, ale stejně úplně neochrání. Už jsem dvě dostal, nepřišla žádná alergická reakce, neotekl jsem, takže jsem si řekl, dobrý, včely můžeme mít. Ale netestoval jsem to tím, že bych vrazil ruku do úlu... (smích) Je hezké vidět, když úl otevřete a kontrolujete rámeček, jak celý proces probíhá a jak to má příroda zmáknuté. Když mám čas, vezmu židli a sleduju, jak včely nalétávají a co se děje. Je to relax trochu jiného typu.

Abychom byli úplní, skočím k aktivitě číslo čtyři. Týká se opět trenérství, ale v jiném sportu. Váš syn se dal na hokej a vy jste si přibral trénování hokeje.

Když Matějovi byly čtyři roky, hrál si s golfovou holí jako s hokejkou. Byli jsme na náboru v Benešově a zkusili jsme hokej. Vypadalo to, že by ho to mohlo bavit, ale bruslařsky na tom nebyl nejlépe, tak jsme si řekli, že to nebudeme lámat přes koleno. Chtěl ale bruslit, a tak jsme spolu chodili na bruslení pro veřejnost, tam mu nevadilo, že zpočátku pořád padá. Když mu bylo šest, tak mi řekl, že by to chtěl znovu zkusit. Tím, že bruslil se mnou, se cítil líp a začal chodit na tréninky. Na jednom tréninku jsem viděl, že je tam trenér sám na dvacet dětí, tak jsem se mu nabídl, že bych mu mohl nárazově pomáhat. Řekl fajn, jestli se udržíte na bruslích. Přišel jsem na jeden trénink, a stalo se z toho pravidlo.

A jak vypadalo pokračování?

Oslovil mě Vašek Eisselt, který hrával za Spartu a známe se i z golfu, že bude trénovat druhou třídu a jestli bych mu nechtěl dělat asistenta. Neuváženě jsem řekl, že ano. Ale pravda je, že mě práce s dětmi moc baví. A tak trochu jsem se vrátil k tomu, s čím jsem sám jako dítě začínal. Vztah k hokeji mám pořád, dá se říct, že láska k němu přetrvala. Přihlásil jsem se do kurzu na trenérskou licenci C a je to pro mě další nová výzva. Tak trochu jsem napodobil svého tátu. Ten, když kdysi trénoval přípravku, tak to šel dělat na rok, maximálně dva, a zůstal tam dvanáct let. Takže mám trenérský vzor.

Jak teď dělíte své priority mezi všechny své záliby?

Tak golf je samozřejmě tím hlavním, tou hlavní činností.

Co na to manželka a zbytek rodiny?

Mám obrovské zastání v manželce. Tím, že trénuji i syna Matěje, tak je snazší vše skloubit s programem rodiny. Ale hlavní je, že manželka všechny mé koníčky sdílí se mnou. Jezdí na závody aut se mnou, připraví občerstvení, mám tam už svoje známé, partu lidí. K hokeji nikdy neměla vztah, ale teď ho začala víc sledovat a začala tím trochu žít. Tak trochu jsem ji navezl do toho, že bude dělat vedoucí týmu. Pro komunikaci s rodiči a podobně. To jen tak každý nemá. Pro mě je to obrovské plus.

Vrátím se ještě ke golfu. Jak často si vy sám zahrajete?

Strašně málo. Abych se tu a tam dostal na jiné hřiště než Loreta, začal jsem hrát Teaching Tour. Je výhoda, že jsou to jednodenní turnaje a hraje se často kolem Prahy. Pro mě ideální formát. Není to nijak daleko, je to v pondělí, v den, kdy nemáme dětskou akademii. Takže jednou za měsíc jedno pondělí si jedu zahrát. Ale abych sám ještě trénoval, na to mi čas nezbývá.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Jakuba Važanského
Převzato z časopisu GOLF 7-8/2024

.
JAKUB VAŽANSKÝ A GOLF STRUČNĚ

Nejlepší výsledek?
To bylo 73 ran ve Waidhofenu v první nebo druhé sezoně u profíků. To hřiště už bohužel neexistuje. Bylo příjemné. Škoda.

Hole-in-one?
Akorát na simulátoru. Reálně na něj stále čekám. Myslím, že jestli ho zahraju, tak půjdu sám a nikdo ho neuvidí.

Nejoblíbenější hřiště?
Samozřejmě Loreta Pyšely.

Vysněné hřiště?
Hodně se mi líbí hřiště ve Skotsku. Byli jsme tam s klienty, ale nehráli jsme slavná Old Course v St. Andrews. Tak asi to.

Vysněný flight?
O tom jsem vlastně nikdy nepřemýšlel. S rodinou a s kamarády.