Bude to poněkud osobní – protože pořádné PR psát neumím a ani nechci. A šilheřovické hřiště si zaslouží víc než PR článek. Jezdím sem, co jsem začal hrát golf, to je bratru dvacet let. Hraje se mi tam dobře, nejsou tam záludy, během let sekají rafy dál a dál od fervejí. To leckdo ocení... Letos jsem tam byl poprvé až včera. Začátek září. Hned u vchodu jsem se setkal s novým manažerem klubu Jirkou Haladejem. Ten je ve funkci od června, ale s hřištěm má leccos společného už deset let. Krátce jsme popovídali o tom, jak se letošní zvláštní léto projevilo na hřišti, padla i jiná témata, ale o nich tento článek není.

Teď kousek o historii. Hřiště obsadilo park u šilheřovického zámku. Ten park je nádherný.
Vybudoval ho šlechtic Friedrich z Eichendorfu před dvěma sty lety, později ho převzali a dále zvelebili Rothschildové. Sto hektarů obehnaných bytelnou zdí, uvnitř krásný zámek, staleté stromy, ponejvíce duby, lípy a jasany. Ale dřívější vlastníci nelenili a shromáždili zde i stromy u nás vzácné, přivezené z celého světa. V dobách největšího rozkvětu tady pracovalo 70 zahradníků! Stromoví se během těch dvou stovek let rozrostlo, celek je ohromující, není tedy divu, že park byl zařazen i do evropské soustavy chráněných území NATURA 2000.

Stromy, stromy, stromy. Jsou pýchou parku i starostí hráčů, jsou krásné na pohled a zároveň tvoří významnou překážku hry. Když do nich trefíte míčkem, zaduní to tak, že potěšíte hráče nejmíň na půlce hřiště. Stromy to hemžení snášejí se stoickým klidem,nic jiného jim taky nezbývá. Možná jim hráči až tolik nevadí, něco si mezi sebou šeptají a na snažení hráčů shlížeji s despektem. Vědí své. Byly veliké, ještě když se tady golf nehrál...

Tak dlouho zelené jako letos neviděl Jirka Haladej „své" hřiště ještě nikdy. To platilo do začátku srpna, pak ustaly deště a hřiště chytilo svou obvyklou letní fazónu.

Ptal jsem se, jak chodí lidi: Jiří byl potěšen, chodí, někdy i stovka za den ve všedních dnech, o víkendech určitě. Ovšem členů poslední tři roky ubývá, přibližně o 5% ročně. Letos je jich 800. Aby zvrátili tento trend, vypsali akci – kdo se přihlásí od 1.10., zaplatí stejně jako by platil, kdyby se přihlásil až v roce 2025. Tedy podstatnou část podzimu hraje zadarmo.

Přibylo klubových turnajů, které členům chyběly, odehráli noční turnaj na devíti spodních jamkách, běží clubová soutěž Šilex Open.

Já sám jsem byl součástí seniorského turnaje, hrála nás taky přibližně stovka. Větička o našem flajtu – jediná dámská ozdoba flajtu hrála málem samé pary, jiný člen střídal série dabláčů se sérií (jednou) dvou birdie, my dva ostatní jsme hráli snaživý seniorský golf. Hřiště velmi hratelné, odpaliště a greeny ve výborném stavu, ferveje už (píšu to 3.9.) občas vyžadovaly stavění. Greeny i odpaliště OK, jen odpaliště jsou někde trochu vypouklá.
Z našich zážitků ze hřiště jen ty zásadní.

Jednička je úžasná jamka, když si ji necháte vstoupit to duše a nekoukáte jen po míčku. Obří strom překáží první ráně, pak nově zrekoustruovaná veliká kašna pod okny zámku vlevo, od ní doprava přes veliký val na posledních dvě stě metrů ferveje. Velkorysá!

Na dvojce jsme hledali jeden míček příliš daleko, najednou se otočíme a kde se vzal, tu se vzal, kus za námi napříč fervejí kráčí stařík, vypadá jako z pohádky, vlasy, vousy, hůlečka... Kmitne mi hlavou, kouzelný dědeček, třeba nám ho najde. V tom stařík zastaví, hůlku opře před sebe do země, kouká po nás, mlčí, usmívá se. Fakt stál u něj. Nebudu vás lakovat, že jsme viděli, že se pak rozplynul, spíš jsme zas už koukali jen dopředu... doufám, že tam chodí často.

Trojka má cestou (a v cestě) několik solitérních stromů, jeden z nich je desetimetrový pahýl metr v průměru, nevídané. Na čtverce, tříparu, je potřeba dávat pozor na greenu, je dost strmý. Pětka lehounká široká z kopce, útočná, má jen hodně bombírovaný green. Na šestce to často zaduní, je úzká. Další zvukové efekty dotvářely žaludy, na střeše buginy to dost bouchne.

Sedmička – nearest! Nervy! No, jen o maličko větší než jindy, protože i bez nearestu jde přes vodu a u greenu jsou bankry. Samozřejmě jsme našli tři míčky v pravém bankru, ten čtvrtý ovšem znamenal berdíka. Osmička dlouhá bez nebezpečí, jen strom na ferveji, devítka úplně nejsnadnější (by byla, kdyby nebyly po obou stranách úzké ferveje ty veliké stromy).

Desítka a jedenáctka jdou územím těch největších, nejkrásnějších, nejrozvětvenějších dubů, jaké kdo kdy viděl. Jedenáctka se těmi stromy proplétá obloukem, který není zespod jasný. Dvanáctka je případ sám pro sebe, třípar bez překážek k jamce, lehounká, jen je potřeba hrát ji rovně. Je uzounká, vpravo keře, vlevo stromy a leckde bankr, za greenem rybník Brčálník...

Další nervy – longest. Opřou se i ti, co tvrdí, že se jich longest netýká. Další jamka leze do kopce, čím blíž jamce, tím je to strmější. Stoupá i green. Následuje pětipar, tam už v tom horku trochu nemůžeme. Poslední tři jamky už jsem si díky tomu žádné vjemy nezaznamenal... ale pěkné je to až do konce, lehká osmnáctka leckomu spraví náladu.

Text a foto Ivo Doušek