Tak trochu jiné hřiště. I tak by se dalo mluvit o resortu Galerie Golf Hostivař. Původních devět jamek se rozrostlo na osmnáct, ale klasické rozdělení devítka osmnáctka je tady tak trochu upozaděné. Nejčastěji se totiž hraje dvanáct a šest jamek. To není jediná zvláštnost nebo, chcete-li, jinakost hostivařského hřiště. Jak už napovídá název resortu, můžete se tady cítit jako v galerii pod širým nebem. Nejen o spojení golfu a umění jsme si povídali s ředitelem areálu Janem Šonkou.

Už název resortu evokuje, že tady golfista zažije něco víc než jen golf. Kdy se zrodila myšlenka přidat ke golfu i umění?

Myslím, že to nebylo najednou ze dne na den, ale postupně. Tím impulsem byla láska k umění našeho majitele a přátel, která je dlouhodobá. Zpočátku to vlastně ani nebylo v plánu. Když se nějaké zajímavé dílo objevilo, použili jsme ho před vstupem do recepce. To byly takové čtyři postavy. Pak jsme přidali další plastiku na hřiště, bylo to hezké, lidi zajímalo, co to je a proč to tam je. Tím to vlastně začalo. Dalo by se říct, že první sochy se objevily se začátkem fungování hřiště, ale tehdy jsme ještě nemluvili o galerii v té podobě, jako je dnes. Postupně ale děl přibývalo.

Která z plastik byla ta úplně první?

To jste mě zaskočil, ale pokud se nepletu, tak Červená plastika od Karla Malicha.

Nebyla impulsem už samotná klubovna, která je sama o sobě také uměleckým dílem?

Svým způsobem ano. Obložení klubovny je od významného architekta Jiřího Beránka, který tady byl osobně při stavbě, respektive při obkládání a každé prkénko směroval na své místo. Ale ve formátu a rozsahu, který je teď, to nebyl prvotní záměr. K tomu se došlo postupně, až když se zjistilo, že je to hezké, zajímavé a že umělecká díla na hřišti působí příjemně.

A kdy padlo rozhodnutí přidat ke golfu i galerii umění?

Datovat to přesně nejde, ale co jde říct přesně, je to, že letos tu máme třicet děl a že jsme nastartovali projekt Art Drive, jehož prostřednictvím chceme umění ukázat i širší veřejnosti. Golfisté si mohou díla prohlédnout během jejich golfové rundy, ale pro další zájemce zůstávalo mimo. Projekt Art Drive by jim měl otevřít obrazně řečeno dveře. Na pár hodin jsme uzavřeli hřiště, zatím desetkrát, posadili jsme lidi do bugin a vyrazili s nimi na prohlídku. Říkáme, že je to pro ně trojitý zážitek. Spousta lidí seděla v bugině poprvé a poprvé byli leckteří i na golfovém hřišti. Řídí buginu, jedou v hezkém parku a něco se dozvědí o sochách. O jejich příbězích, jejich autorech. Zatím jsme tento projekt příliš ven neprezentovali, ale od příštího roku to máme v plánu.

Myslím, že to, co se dá přesně datovat je okamžik, kdy se resort přejmenoval na Galerie Golf Hostivař?

To bezesporu. To už bylo jasné, že jdeme tímto směrem. Ale samozřejmě na prvním místě jsme stále golfové hřiště. Hraje se tu golf. Pravda je, že občas tu a tam slyšíme nějakou narážku, že z toho tady za chvíli uděláme zábavný park. Láska ke golfu je ale stále na prvním místě. Další aktivity bereme jako vhodný doplněk k němu. Chceme ukázat příjemné prostředí i lidem mimo golf a třeba je golfové prostředí nadchne a přidají se také.

Jak díla na hřiště vybíráte?

Máme u nás takříkajíc dvorního kurátora, pana architekta Petra Koláře, který je tvůrcem nejen naší klubovny, ale i okolních rezidenčních domů. Je zakladatelem studia ADR a dělá velké projekty po celém světě. Máme štěstí, že tady bydlí a má to tady rád. On vybírá díla nejčastěji, on je tím hlavním člověkem. My všichni máme umění rádi, ale on je ten, kdo se s umělci zná, spolupracuje s nimi a oslovuje je.

Takže výběr děl je v jeho kompetenci, nebo na to existuje nějaká rada?

Radíme se o tom hromadně v užším vedení. Většinou to probíhá tak, že pan Kolář přijde s nějakou myšlenkou, s nějakým dílem, my řekneme „ježíš, to je hezký", nebo naopak „ježíš, to není hezký". Když to není hezký, tak se pan Kolář zamyslí a zkusí najít jiné umístění na hřišti. Nemá jediné slovo, ale většinou se dáme přesvědčit.

Jak vybíráte místo na hřišti? Přece jen se tam asi musí hodit, ale také nepřekážet ve hře, aby nehrozilo i jeho poškození...

Výběr místa je také dlouhodobou aktivitou. Ještě ani neznáme dílo a už máme vytipovaná nějaká místa. Některá místa hřiště jsou dnes sochami víc využitá, jiná méně. Někdy je umístění náhodné, ale velmi často má pan Kolář jasnou vizi, jak bude dílo na tom či onom místě vypadat. To bylo například v případě díla Sirius u poslední jamky u klubovny. Za greenem jsme kvůli tomu vytvarovali takovou bouli, celý green má dnes takový nový límec a na vrcholu je krásná velká instalace od Lukáše Raise. Takový nerezový pletenec, který vypadá moc hezky.

Nakolik náročné je díla instalovat? Přece jen jsou některá prostorově i hmotnostně poměrně velká.

Většinu děl si instalujeme sami. Nemáme na to žádnou specializovanou firmu. Třeba ploutev kousek od odpaliště závěrečné jamky si instaloval autor sám, protože je to socha zapuštěná přímo do terénu. My mu vykopali základ, on sestrojil konstrukci, vyložil ji hmotou a až na to vrstvil beton, který poté brousil. Trvalo to několik dní. Někdy to pro nás znamená někam dojet těžkou technikou, což může na pár dní omezit provoz hřiště. A my také potom musíme urovnat vše, co jsme napáchali. (smích)

Které z děl bylo nejnáročnější instalací?

Těžko říct. Možná nejvíc časově náročné bylo umísťování posledních třech děl. Společně s naším partnerským pivovarem Hostivar jsme dělali velký koncert na drivingu. My se s tím trochu svezli. Měli jsme dvacet let otevřený areál, ale nedělali jsme žádné pompézní oslavy. V rámci koncertu jsme otevřeli hřiště pro návštěvníky. Měli jsme ale pár soch, které ještě neměly umístění. Řekli jsme si, že by bylo hezké, kdyby je lidé také viděli, a tak jsme během tří dní instalovali tři díla. Znamenalo to kopat a betonovat na více frontách. Předtím jsme na sochy několik měsíců koukali a říkali si, že to někdy musíme udělat, až najdeme čas. Pak se ukázalo, že když se chce, tak to jde udělat velmi rychle.

Jak řešíte ochranu soch před počasím, případně nepovedenými ranami golfistů?

Každá socha postupem času degraduje, takže je nutné se o ně starat. Některá díla vyžadují jednou za dva roky přeleštit, oživit. Ať specialisty nebo vlastními silami. Pro hráče golfu jsou sochy z hlediska pravidel závadou, takže si mohou vzít beztrestnou úlevu. Je to takové zvláštní, když máme v místních pravidlech napsáno, že veškeré sochy jsou závady. Když tohle říkáme někomu mimo golfový svět, tak říká, hele počkej, vy tam máte nějaké závady a necháváte je tam? Sochy u nás ale tvoří součást hřiště, většinou jsou stranou, ale na některých jsou vidět stopy od míčku.

Takže vybíráte díla i podle toho, jak jsou odolná?

Určitě je to jedno z kritérií. I to, abychom případně zvládli opravu. I když jedno z nových děl na první jamce tato kritéria tak docela nesplňuje. Jsou to velké kamenné menhiry, dvě třetiny kamene, tři skleněné desky. V tomto případě máme trochu obavu, protože je to v dopadové zóně první jamky, na nějakých 250 metrech na pravé straně ferveje. Věříme, že žádný drajv nebude natolik přesný a razantní, aby trefil skleněnou desku, na které sedí vrchní třetina kamene.

Kolik děl je aktuálně v Galerii Golf Hostivař k vidění?

V tuhle chvíli je součástí venkovní galerie 29 děl. Do ní zahrnujeme i dvě sochy Jakuba Flejšara u pivovaru Hostivař u čtvrté jamky. Nějaké další vyhlížíme. Nemáme daný ani strop ani minimum.

Jak galerii na hřišti vnímá golfová veřejnost?

Upřímně řečeno, jsou dva tábory. Spousta golfistů si to chválí, že jsou hra i hřiště něčím ozvláštněné. Jiní se u sochy zastaví, což ve vytížených dnech může být problém. Zvlášť když se ve flightu sejdou čtyři milovníci umění a jiní za nimi chtějí hrát rychleji. Jsou i hráči, kteří to nechápou, tvrdí, že to ke golfu nepatří, že je to zbytečné a že se finanční prostředky daly využít úplně jinak. Takové je ale rozhodnutí vedení klubu. Navíc to není něco, co by jakkoliv překáželo a omezovalo hru.

Na začátku jste říkal, že na prvním místě jste stále golfové hřiště. Z devítky se stala osmnáctka, ale i v tomto směru jste poněkud jiní – hrajete dvanáct a šest jamek. Proč?

Na to se lidé často ptají, proč nehrajeme klasicky dvě devítky, ale místo toho dvanáct a šest jamek. Je to tím, že jamky vznikaly postupně. Když jich bylo hotových dvanáct, stal se tenhle formát a počet mezi hráči hodně oblíbený. Tak nějak obecně platí, že osmnáct jamek je leckdy moc, ale devět zase málo. Těch dvanáct jamek se stalo nejoblíbenějším formátem. V našem případě je ideální, že jdou za sebou a začíná se a končí u klubovny. Tím, že naše městské hřiště není nijak extrémně dlouhé, nejsou tu žádné dlouhé přechody, dá se dvanáct jamek odehrát za dvě či za dvě a půl hodiny, což je stejně jako jinde trvá devět jamek. U nás si tak za stejný čas zahrajete víc golfu. Kdo má chuť, může si i ve všední den zahrát osmnáct jamek. Obejde dvanáctku, přijde ke klubovně, dá si kávu nebo vyrazí rovnou na posledních šest jamek. Na odpaliště té první je to kousek, pár minut. Hrajeme ale i osmnáct jamek v kuse, od klubovny ke klubovně. Tento formát používáme o víkendech, kdy mají hráči víc času a osmnáct jamek obejdou rádi téměř všichni.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Galerie Golf Hostivař
Převzato z časopisu GOLF 11-12/2024