Deset let existence golfového hřiště, to už je důvod k tomu se na chvíli zastavit, sednout si a popovídat. Navíc řeč je o hřišti a resortu, který se od uvedení do provozu okamžitě vypracoval mezi nejoblíbenější a nejkrásnější hřiště v Česku. Řeč je o Loretě Pyšely. A kdo si někdy na osmnácti jamkách zasazených do posázavské krajiny architektem Keithem Prestonem zahrál, tahle slova jistě potvrdí.

Deset let v životě člověčím je posun teprve do základní školy, to pyšelská osmnáctka už má za sebou i zkoušku dospělosti. Podívali jsme se na těch deset let pohledem tří lidí, kteří jsou s hřištěm od začátku spjati, div ne pupeční šňůrou. Martinem Křížkem (na snímku uprostřed), Bohuslavem Shejbalem (vpravo) a Janem Hainou (vlevo).

Kapitola I. s prezidentem klubu a jedním z majitelů Martinem Křížkem...

Jak se díváte na hřiště dnes, deset let poté?

Nejvíc si člověk změny uvědomí, když se probírám fotkami z doby, kdy jsme hřiště otevírali, a teď po deseti letech. Sázeli jsme tehdy stromy, které měli dva metry, dnes jsou vzrostlé a hřiště se úplně proměnilo. Koukám se ale na hřiště i očima údržbáře. Hřiště zraje a také stárne. Už jsme si prožili ten luxus novoty a po deseti letech přichází zase mravenčí práce, protože věci stárnou. Hřiště, budovy, stroje, zavlažovací systém. Je to ale jiná práce než na začátku.

V čem je jiná?

Po deseti letech přichází jakýsi bod zlomu. Věci stárnou, je to vidět na budovách, na strojích. Vše je třeba opečovávat a investovat. Na druhou stranu ale investujeme pořád do všech kapitol – od zelené části přes stroje až po budovy tak, aby nás to nedohnalo do úzkých. Jakmile jednou něco zanedbáte, strašně špatně se to potom dohání. Děláme všechno proto, abychom vysokou kvalitu drželi stále.

Jakou největší zkušenost jste za těch deset let získal?

Už jsem to vlastně naznačil. Nic neošidit, nic nezanedbat a být pořád ve střehu.

Bavíme se o deseti letech provozu hřiště, pro vás ale tohle partnerství s Loretou trvá už mnohem déle...

To je pravda. Už dvacet let. Osm let trvala příprava, dva roky stavba a deset let je hřiště v provozu.

A pořád vás tohle partnerství baví?

Mám spoustu přátel, kteří si udělali i nějaký „fun byznys", třeba malou cukrárnu nebo vinotéku. Spíš pro zábavu, kam mohou pozvat přátele. Tohle naštěstí golfový byznys spojuje. Můžu pozvat přátele na partičku golfu, negolfisty na večeři. I ten negolfista, když sem přijde, řekne, jé, tady je to hezký, krásná krajina zelená travička... Samozřejmě má to nějaká rizika, jako v každém jiném podnikání, ale je fajn podnikat v tom, co máte rád. Pravda, má to i negativní stránku. Procházka po vlastním hřišti je vlastně pokaždé inspekční cesta. Srovnáváte vše s jinými hřišti, takže si hru na tom vlastním ani neužijete.

Jakou změnu na hřišti považujete za deset let za největší?

Určitě nové jezero mezi sedmičkou a desítkou. Byla to nutnost vzhledem k tomu, jak se mění počty dní, kdy prší a neprší. Díky tomu máme na dva měsíce zajištěný vlastní zdroj vody pro případ, že by dva měsíce nespadla ani kapka srážek, nebo že by nám z nějakého důvodu v období sucha zakázali čerpat vodu ze Sázavy. Vodu z ní bereme a platíme, ale radši jsme zainvestovali do nového jezera a víme, že dva měsíce vydržíme bez jediné kapky srážek. Byla to i největší investice. Zaregistroval jsem ale ještě jednu změnu...

Povídejte...

Ne na straně hřiště, ale v členské základně. Obecně se dá říct, že nám členové stárnou. Kdo přišel před deseti lety v 50 letech, hrál každý den, dnes je mu šedesát, bolí ho záda, jezdí na bugině a nehraje tak často. Ti, co přišli v šedesáti, těm je sedmdesát a nehrají tak často, nebo přestali hrát úplně. No a mladých nám moc nepřibývá. Obecně platí, že golfová populace u nás stárne.

Jak se za deset let změnilo nastavení hřiště?

Od začátku jsme měli v hlavě dva faktory – hratelnost a co nejjednodušší udržovatelnost. Stavěli jsme hřiště tak, aby bylo příznivé pro všechny kategorie hráčů, neměli jsme nějaké mistrovské a soutěžní ambice. Ani délkou, ani extrémní obtížností. Dělali jsme všechno tak, aby bylo hřiště maximálně jednoduše udržovatelné. Takže žádné hluboké linksové bankry, do nichž se musí lézt po žebříku, ale takové, aby se daly upravit strojně a zvládl to jeden člověk. Pro nás byla důležitá maximálně možná hratelnost, aby si lidé hru užili. Takže žádná překážka mezi odpalištěm a fervejí, žádné hluboké roughy. A když jsme je někde nechali, tak na místě, kam se míček nedostane ani po zkažené ráně. Pro nás bylo důležité, aby si lidé u nás zahráli, obešli hřiště ne za šest hodin, ale za tři a půl nebo za čtyři, dali si v klidu ještě oběd, a ne aby co chvíli hledali míčky.

Deset let máte za sebou, co přinese dalších deset let?

V podstatě už jsem se o tom zmínil. Jak hřiště stárne, musíme s tím bojovat. Zásadní bude i to, jak lidé budou hrát golf, jak se na tom podepíšou nálady ve společnosti, všechna ta zdražování, inflace, války, covidy... Snad budou lidé dál chodit, i když se obávám, že golfistů obecně nebude přibývat, ale spíš ubývat. Výsledkem bude, že přežijí jen ti, kteří nabídnou maximálně možnou kvalitu a servis za rozumnou cenu. Je to takové klišé, ale přežijí jen ti nejsilnější. My se mezi nimi budeme snažit být. Máme pro to podmínky. Nikomu nic nedlužíme, nemáme žádné skryté úvěry, všechno je naše, nejsme v najatých prostorách ani pozemcích.

Kapitola II. s hlavním greenkeeperem Bohuslavem Shejbalem...

Co vám proběhne hlavou, když vidíte hřiště dnes a srovnáte ho s tím, které se před lety otevíralo?

Jak se změnila krajina. Zpočátku jsme nechávali heavy roughy, ale ty jsou dnes posekané a místo nich jsou vzrostlé stromy. To je ohromný rozdíl. A pak jsem hodně rád, že nás za těch deset let nepotkala žádná kalamitní a zásadní situace na greenech ani na hřišti, jako se to stalo na jiných hřištích u nás. A jsem rád, že k nám pořád chodí lidi.

Co je tím důvodem?

Jedním je určitě to, že jsme blízko Prahy. Většina golfistů je z Prahy a středních Čech, takže to mají blízko. A jsou tu i další pozitiva. Není tady žádná silnice nebo dálnice, která by rušila, žádné dráty vysokého napětí ani žádné jiný rušivý element. Hřiště není nějak extra dlouhé, golf si tady užije i hráč s vyšším handicapem. I méně dobrý hráč má na jedničce šanci dostat se druhou ranou na green a máte šanci donést do klubovny dobré číslo.

Bylo hřiště od začátku nastavené tak, aby tohle platilo?

Od začátku jsme dělali vše tak, aby hřiště bylo hratelné, aby nebyly slepé jamky, abyste věděli, kam hrajete, abychom nemuseli instalovat nějaká zrcátka, zvonečky a jiné blbosti.

Co bylo největší změnou na hřišti za těch deset let?

Když jsme postavili rybník kvůli vodě, abychom byli soběstační. Další změny už tak zásadní nebyly. Nebo spíš nebyly tolik vidět.

Jak vypadá takový všední den greenkeepera na Loretě?

Ráno na šestou být v práci, probrat s klukama, co je třeba. Na mě zůstanou práce jako navrtat jamky, občas vzít křoviňák a podobné práce. Na sekačku už mě nepouštějí. (smích)

Tak to je každý den?

Volné dny mám v zimě. Jak se hřiště otevře, u nás se o to snažíme už v březnu, tak všechno pomalu nabíhá. Záleží na počasí. Snažíme se hřiště posekat, upravit ještě předtím, než přijdou lidi. Když se to nestihne, snažíte se všem vyhýbat a nepotkat zrovna toho jednoho, který nemá zrovna svůj den.

Kdo je největší nepřítel hřiště z pohledu greenkeepera?

Maršál, údržba, golfista a pak počasí.

Čekal jsem, že začnete počasím...

To je věc, kterou neovlivníte, ale maršál jezdí po hřišti pořád po stejných trasách, takže vyjíždí stejná místa. Údržba je na tom podobně. No a golfisté to dorazí. Osm z deseti je slušných, vrátí řízek na ferveji, opraví pitchmark na greenu, ale ti dva toho stihnou napáchat docela dost. No a počasí? Málo vody je špatně, moc vody je špatně, ale s tím vším se musíme popasovat.

Jak často se vy sám dostanete na golf? A když to vyjde, užijete si ho?

S mým golfem to je mizérie. Staráte se o děti, nemáte čas, stavíte dům, nemáte čas, taky jsem začal jezdit na motorce, to taky bere čas. Říkal jsem si, že se do golfu zase pustím, ale byl jsem dvakrát na drivingu a jednou na hřišti. A určitě je lepší si zahrát na cizím hřišti. Když jsem tady na domácím, tak hned začnu sbírat papírky, vajgly, registruji další nedostatky. A protože při svém golfu jsem všude možně, jen ne na ferveji, vidím občas věci, které bych ani radši neviděl. To si potom hru moc neužiju.

Kapitola III s výkonným ředitelem Janem Hainou

Jaký byl desátý rok?

Byl to takový první ostrý pocovidový rok. Naplno se nastartovaly turnaje, zase začali chodit lidi. Proti té době, kdy se nic nedělo a nesmělo, to byla opravdu ostrá sezona. Vrátily se i staré turnaje, které se musely omezit, zvýšil se počet prodaných členství, zvýšila se návštěvnost hřiště. Samozřejmě se ale také projevilo zvýšení cen energií, zdražilo se všechno, mělo to na nás drtivý dopad, ale i tak sezona byla dobrá a měli jsme plné hřiště. Troufám si říct, že letos bylo v nejlepším stavu, co kdy bylo.

Co na návrat turnajů ve velkém počtu říkají vaši členové?

Snažíme se vyvažovat jejich počty i organizaci právě s ohledem na členy. Většina, více než devadesát procent turnajů startuje v 10 hodin ráno a většinou končí kolem oběda, kolem dvanácté hodiny, takže u nás mohou členové hrát od půl osmé ráno do deseti a potom zase od půl jedné. Samozřejmě máme tady i canony, ale na druhou stranu držíme ceny členství a někde peníze sehnat musíme.

Když už mluvíme o členství, jaké možnosti nabízíte a kolik máte členů?

Pro příští rok neměníme nabídku, hráči si mohou vybírat z členství Swing, Swing Plus či Twist nebo také životní členství Premium na zkoušku. To vše i v juniorských variantách. Členů s ročním členstvím máme zhruba dva a půl tisíce, životních pak čtyři stovky.

Co se za těch deset let na Loretě podle vás nejvíc změnilo?

Pominu hřiště, které se proměnilo opravdu hodně. Stačí si porovnat fotky z doby, kdy jsme začínali a dnes. Změnilo se ale i chování lidí. Bohužel ne vždy k lepšímu, ale to nejspíš neplatí jen pro Loretu. Z 99 procent k nám chodí fajn golfisté, ale přijdou i tací, kteří mají pocit, že si s koupí fíčka mohou na hřišti dělat, co chtějí. Nedodržují čas svého teetimu, vyrazí dřív a pak se diví, že čekají. Nevypichují pitchmarky, nevracejí řízky na fervejích, a když je to na to upozorní maršál, je jediným výsledkem to, že si na něj po hře stěžují, že jim znepříjemnil hru. To je ale jen malá vada na kráse, protože jinak jsme nadšeni z ostatních hráčů, a především v jaké kondici máme hřiště i po deseti letech, že nám sem chodí pořád hodně golfistů. Za to patří dík jim a samozřejmě celému týmu Lorety.

Za rozhovory děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Loreta Golf Club Pyšely
Převzato z časopisu GOLF 11-12/2023