Když stojíte na odpališti jedničky golfového resortu v Dolní Dobrouči, jako by vám hřiště široce otevřelo svou náruč na uvítanou. Před vámi se k úvodní ráně lákavě nabízí široká fervej orámovaná čistou a ryzí přírodou podhůří Orlických hor. Od první jamky je to tak trochu útok na všechny lidské smysly: úžasné výhledy do krajiny, vůně i zvuky přírody všeho druhu. Samozřejmě nesmíme zapomenout na to hlavní – na golf. Hřiště, měřeno délkou 5 130 metrů ze žlutých odpališť, je spíš kratší, ale díky svému profilu, převýšení a zajímavému řešení jamek „sakra" prověří, jak umíte zacházet s holemi a jestli sáhnete do bagu po té pravé.

Osmnáctka v Dolní Dobrouči se v Česku řadí mezi nejmladší – golfistům se otevřela teprve v červnu 2020, ale po necelých třech letech už srostla s místní krajinou takřka dokonale. Ostatně i to byl záměr těch, kteří hřiště tvořili – majitele Petra Koláře a architekta Jakuba Červenky.

Citlivé zasazení do krajiny a doslova splynutí s přírodou, to je velký trumf osmnácti jamek nad Dobroučí. Hřiště není extrémně dlouhé, ale bohatě to nahradí technická náročnost, plus fakt, že jamky se nezřídka vinou nahoru a dolů. Převýšení si tu užijete opravdu dost a dost, takže hřiště prověří nejen zdatnost golfovou, ale i fyzickou.

O hřišti, změnách na něm a o všech novinkách pro rok 2023 jsme si povídali s manažerkou resortu Petrou Rychetskou (na snímku uprostřed), dcerou majitele Petra Koláře.

V červnu oslavíte tři roky existence hřiště. Jaké byly a co vám ukázaly?

Byla to neuvěřitelná škola a vlastně stále je. Je úžasné vidět, jak je příroda silná. Ve chvíli, kdy jí nekladete překážky, jdete s ní a nesnažíte se jí „zmermomocnit" nějakou chemií, pak ukáže svou sílu. Je úžasné, jak hřiště za tři roky poskočilo, ferveje, greeny...

Nakolik se naplnily vaše představy od okamžiku, kdy jste hřiště otevírali. A nakolik jste je museli korigovat?

Jak v čem.

Dobře, v čem se naplnily?

Naplnila se očekávání výjimečnosti hřiště. Od začátku jsme byli přesvědčeni, že je to nádherné místo, že má co nabídnout. A musím to zaklepat, přesvědčujeme se o tom i z ohlasů, které dostáváme od hráčů. Tátovi se podařilo hřiště zasadit do naší krásné krajiny, s kterou se opravdu propojilo, není tu nic umělého. Letos jsme ještě vyčistili lesy kolem jamek, dosázeli nové stromy a pořád dolaďujeme další věci. Táta je v tomhle úžasný vizionář a zároveň dokáže dotáhnout věci do precizního konce. Dokáže vycizelovat vše do detailu.

V čem jste museli představy korigovat?

Samozřejmě jsme museli korigovat i původní představy o nastavení hřiště. Hodně jsme ubrali z počáteční náročnosti i na základě ohlasů samotných hráčů. Dobře ale víme, že takový projekt spojený s přírodou nemůžeme nikdy prohlásit za ukončený. Pořád se budeme snažit posunovat se dál a vylepšovat.

Zkuste charakterizovat vaše hřiště?

Nemůžu začít jinak. Je to nádherné hřiště, zasazené citlivě do krajiny. Náročné fyzicky i na course management. Tady musíte o ranách přemýšlet. Není to o tom, že na každé jamce vytáhnete drajvr a pálíte s tím, že to nějak dopadne. Je důležité si hřiště i trochu nachodit, protože je jiné i podle počasí, podle toho, jak fouká. S každou změnou větru a počasí objevujete pokaždé nové výzvy.

Co Dobrouč odlišuje od jiných hřišť?

Myslím, že to je právě to souznění s přírodou. To je zásadní. Důležitý je i způsob údržby. Ale ne, že bychom byli nějací šílení zelení, to ne. Tady to přišlo tak nějak přirozeně. Ještě předtím, než se začalo stavět hřiště, tady pozemky ležely ladem, jakákoliv chemie z dřívějšího zemědělského užívání už dávno zmizela. I teď je vidět, jak krásně to funguje, když necháte přírodu, aby se postarala sama. To si myslím, že je největší specifikum.

Jedním z nepřehlédnutelných ústupků je i nastavení hřiště. Když jste v roce 2020 otevírali, byly hned vedle fervejí těžké rafy. Zkrátka hodně přísné nastavení. Jak moc jste v tomto směru slevili?

Hodně jsme v tom slevili. První sezona byla náročná, ale už druhou sezonu bylo hřiště nastavené tak, aby když někdo poslal míček mimo fervej, aby ho našel. A když si projdete hřiště, uvidíte, jak táta zase o kus upravil původní kontury. Je to vývoj, respekt a pokora k názorům těch, kteří hřiště užívají. Sám zkraje sezony sedne na sekačku a jde sekat. Ten první sek si většinou hlídá sám. Stačí, když se podíváte třeba na jedničku, jak se neuvěřitelně rozšířila fervej i místa se semirafem. I když nejste úplně přesní, míček najdete a můžete hrát dál. Ano, hodně jsme obrousili „ostré hrany".

Nehrozí, že se obrousí až příliš?

Ne, to ne. Nestalo se, že by někdo hřiště „rozstřílel". Ani norma hřiště není nastavená na to, aby se u nás lehce vylepšovalo skóre. Naše hřiště stále zůstává velkou výzvou.

Většina hřišť má jednu vyhlášenou jamku, tzv. signature hole. Našla byste takovou u vás?

Tohle je věc, kterou stále řešíme s tátou. Jenže pak se shodneme na tom, že skoro každá jamka je tady boží. Nezbývá než souhlasit s hodnocením golfového architekta Robina Hisemana z European Golf Design (autora mimo jiné i Casa Sereny a konzultanta při tvorbě našeho hřiště), který tátovi po podrobné prohlídce hřiště řekl: „Na všech hřištích hledají jednu signature hole a ty jich tu máš hned osmnáct". Za sebe mám ráda trojku, kouzelnou proměnou prošla letos i dvojka. Tátovi se podařilo koupit ještě jeden pozemek po levé straně, teď je na ní velkorysá fervej a jamka se tím neuvěřitelně nadechla. Mám ráda i třináctku, ještě radši čtrnáctku, protože tam to vždycky u lesa voní mateřídouškou. Pravidelně tam jezdíme s mamkou, zaparkujeme buginu a jdeme obhlédnout houby. Dvanáctka je úžasná, když zrají ostružiny dole pod greenem. Bývají obrovské, můžete je sebrat a hned sníst. Sedmnáctka je krásná, když zapadá slunce, byť je to náročné proti slunci hrát. Ale má to své kouzlo. A to nemluvím o devítce.

Takže jednu nejhezčí jamku z vás asi nedostanu?

To opravdu ne. Jednu jedinou výjimečnou jamku u nás nenajdete. Krásné jsou všechny. A platí to třeba i pro desítku s novou retenční nádrží a vodou na obou stranách. Nebo jedenáctka s majestátní borovicí uprostřed ferveje. Tohle hřiště moc miluji, takže ze mě asi jen jednu jamku nedostanete.

Tak z vás zkusím dostat jamku, která vás pokaždé dokáže pozlobit. Se kterou máte nevyřízený účet?

Pro mě asi šestnáctka, i když je to trochu zvláštní, protože je to z červených odpališť poměrně jasný třípar. Ale pokaždé váhám, jakou vzít hůl. Ale to je dané i tím, že vůbec netrénuji. Máme sice golfové hřiště, ale jít si zahrát je pro mě skoro svátek. Takže jsem sváteční golfista. Většinou mě na hřiště občas vytáhne táta, když vidí, že už toho mám moc. To řekne, sbal se a jdeme si zahrát golf. Dáme si třeba i jen dvě tři jamky nebo si hřiště jen projedeme, zastavíme na obrátce nad greenem patnáctky, tam si vychutnáme výhled v šíř i v dál a hned dostanete ohromnou dávku nové energie. Tam to nabíjí.

Bylo tou nejzásadnější proměnou během tří let zmírnění přísného nastavení?

Asi ano. Naším cílem není super náročné závodní hřiště. Takové ambice jsme nikdy neměli. Chceme, aby hřiště bylo co nejpříjemnější a nejpohodovější, ale ne jednoduché a podbízivé. Takové, aby měl každý chuť k nám znovu přijít a znovu si ho užít. Aby pro každého hráče bylo výzvou.

Už jste o některých změnách mluvila. Na co se golfisté letos u vás mohou těšit?

Stručně to shrnu... Širší fervej na jedničce, takže vás jednička hned naladí. Není to o tom, ztratil jsem míček a jsem v čudu. Jednička vás pohltí i výhledem. Dvojka je najednou také přátelštější. Zásadní je asi desítka s novou retenční nádrží, protože jsme tím získali i spoustu vody. Máme u nás čistou retenci. Nemáme žádný přítok, takže veškerá voda je z toho, co zachytíme, co naprší nebo nasněží. To pak dáváme zpátky. Hospodaření s vodou je pro nás trochu náročnější, ale díky této retenční nádrži jsme schopni saturovat i hodně teplé léto. Ke změnám patří i vyčištění lesů, odvětvení a tím lepší hratelnost. Tohle všichni ocení zvlášť na jedenáctce.

Kolik členů má aktuálně golfový klub Dobrouč?

Jsme teď někde přes 160 členů a hlásí se nám noví. Takže je fajn, že zase trochu povyrosteme. Naším cílem bylo a je vytvoření klubu anglického stylu, a aby komunita fungovala. Pořád jsme ale čerství, takže na tom stále pracujeme. Pár kmenových členů už máme, na ně se to začíná nabalovat. Mám v plánu rozjet víc akce pro ženy, třeba v podobě turnajů jen na devět jamek s kávou po hře. Zkrátka na pohodu. Můžeme navíc nabídnout opět vylepšení zázemí. Dotáhli jsme terasu před party stanem a klubovna je připravená na to, aby v ní náš člen měl vždycky místo, i když se tady hraje třeba neklubový turnaj.

Jak se perete s tím, že Dobrouč je přece jen trochu víc stranou velkých měst?

My se s tím vlastně nepereme. Když se podíváte na mapu České republiky a rozložení golfových hřišť na ní, zjistíte, že jsme vyplnili prázdné místo. Hodně nám nahrává i to, v jak krásném kraji žijeme. V poslední době ho začínají objevovat i lidé ze vzdálenějších částí naší republiky, a to i díky vylepšování dálniční sítě a snazší dopravy k nám.

Jaké turnaje nabízíte hráčům?

Máme sadu klubových turnajů ve stylu majorů, máme Presidents Cup, mistrovství klubu, do toho ještě klubovou jamkovku. Máme už tradiční turnaje jako Čarodějnický, Předprázdninový, Svatováclavský nebo sezonu uzavírající Dobroučský divočák, mezi tradiční patří i Memoriál Jardy Felgra, bohužel zesnulého našeho bývalého čestného člena. Otevíráme se spolupráci s okolními kluby, což považuji za důležité. A za rozhodně přínosnější než vést nějaké divné boje mezi sebou. Máme krásnou spolupráci s Lázněmi Bohdaneč, hřištěm Na Vrších a Olomoucí.

Jak vypadá?

Táta vymyslel princip „Týdne Bohdanče v Dobrouči" a naopak. Je to o tom, že nabízíme super zlevněná fíčka a lidé pak třeba ve skupinách vyrazí zahrát si Bohdaneč a nově i Vrchy nebo Olomouc. A platí to samozřejmě oboustranně.

Vyberte tři čtyři trumfy, kterými byste přilákala golfisty k vám?

Myslím, že je to hřiště, kvůli kterému stojí za to sem přijet. Krajina, příroda a v ní zasazený úžasný golfový areál, pohodová atmosféra, to vše tu golfisté najdou. Jsme opravdu rodinné hřiště a přátelský klub. Pro nás je příjemné, že nás lidé začínají objevovat a jezdí k nám hlavně na doporučení. Z toho máme radost.

Za rozhovor děkuju Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Petry Rychetské
Převzato z časopisu Golf 5-6/2023

DOBROUČ STRUČNĚ OČIMA PETRY RYCHETSKÉ
Nejoblíbenější jamka?
Za mě asi trojka. Je úžasná, voňavá. Po levé straně osičky, lesík. Když je po ránu vlhko a teplo, je tu úžasný vzduch. Voní tu mateřídouška, tymián a další divoké bylinky. Jamka je hodně sevřená, a když se vám povede rána, je to báječný pocit.

Jamka s nevyřízeným účtem?
To už jsem zmínila, šestnáctka. Pořád na ní hledám tu správnou hůl. Ale je to dané i tím, že vlastně vůbec netrénuji, takže můj švih je pokaždé originál. To se pak správná hůl dá jen těžko dohledat.

Nejlepší výsledek?
Upřímně přiznávám, že to jsem nijak nehlídala. Můj handicap je ale někde kolem 21, 22, takže výsledky až tak neřeším. Občas se mi ale povede „urvat" longest drive. Jednou jsem byla v Telči i delší než chlapi. To mám dokonce nafocené i natočené. (smích)

Nejhorší výsledek?
Těch bylo moc. Od té doby, co jsem přestala trénovat, se ve mně něco zlomilo, hodila jsem se do pohody a raduji se z každého míčku, který krásně letí. Když mám pár povedených drajvů a patů za turnaj, jsem spokojená.