Nejdřív to bylo hledání společné zábavy. Vyhrál to golf, byť se pohled na to, jak „demokratické" to bylo rozhodnutí, poněkud rozchází. Pak už ježdění za golfem nestačilo a padlo druhé rozhodnutí – postavit si vlastní hřiště. Tak nějak, samozřejmě v hodně stručné verzi, vypadá příběh Zuzany a Ivana Solfronkových a vzniku osmnáctijamkového golfového hřiště a všeho dalšího, co k němu náleží, nedaleko České Lípy u obce Pihel. Letos má českolipské hřiště za sebou už pět let své existence. A nutno říct, že se během krátké doby stalo pro hráče všech kategorií oblíbenou golfovou zastávkou. Pět let je vlastně takové malé „půlkulaté" jubileum. A také příležitostí k povídání s majiteli golfového resortu, který potěší každého golfového nadšence. Nejen pro svou kvalitu, herní atraktivitu, ale i umístění v příjemném kousku krajiny s bonusem poutavých výhledů do okolí.

Hřiště funguje pět let. Jste dnes tam, kde jste chtěli být?

Ivan: To určitě ne. Hřiště jsme plánovali v jiné ekonomické i golfové době. Na vrcholu golfového boomu. Ta myšlenka vznikla někdy na přelomu roku 2007 a 2008, kdy golf fungoval výrazně jinak než dnes. Hrálo se množství korporátních turnajů, hráči cestovali za golfem. Do toho přišla ekonomická krize a s ní vystřízlivění. Výrazně ubyly korporátní turnaje, velké turnaje s akademiemi a programem pro doprovod zmizely úplně. Dneska jsou z nich „fíčkové" turnaje pro třicet lidí. Shrnuto, z pohledu hřiště jsme tam, kde jsme chtěli být, z pohledu ekonomiky to bude běh na výrazně delší trať, než jsme si tenkrát mysleli.

Když se ohlédnete zpět, co se za těch pět let povedlo nejvíc?

Ivan: Asi image hřiště, které jsme si vybudovali mezi golfovou veřejností. Hřiště je v krajině, kterou má jen málokteré hřiště. K tomu patří vlastní péče o hřiště, zázemí. V loňské anketě jsme obsadili, myslím, 27. místo mezi českými hřišti, a to je po pěti letech a mimo velké aglomerace velmi dobré.
Zuzana: Pokud se nepletu, tak u Všudehrálů jsme byli dokonce v druhé desítce. A ti toho sjezdí hodně a mají kritické oko. Pozitivní i negativní.

Zbývá ještě něco, co zůstává po pěti letech nenaplněné, na čem ještě pracujete?

Ivan: Měli jsme jako druhou etapu projekt ubytovacího apartmánového komplexu za greenem číslo 9. Máme na to i územní rozhodnutí, ale aktuálně jsme ho odpískali. Důvodem je současná situace. Ale naše hřiště je hotové, areál je hotový.
Zuzana: Ubytování je ale u nás možné v rezidenci Morris u deváté jamky v apartmánech až pro pět lidí. Majitelé jsou naši obchodní partneři a zároveň přátelé, co s námi spolupracují.

O co jste v těch uplynulých letech museli nejvíc bojovat?

Ivan: Jestli se ptáte, jak probíhala stavba hřiště a jestli s ní byly nějaké problémy, tak vás možná zklamu. Na české poměry proběhlo vše velmi hladce. I přesto, že jsme na dvou katastrálních územích a dělali jsme dvě stavební řízení. První pozemky jsme získali v roce 2010 a na podzim 2014 jsme otevírali první jamky.

Takže skoro idylka, dalo by se říct...

Ivan: Tak to zase úplně ne. Když se ohlédneme zpátky, neměli jsme jeden normální rok. Otevřeli jsme v roce 2016, následující rok jsme lidem říkali, máme tady golf, nové hřiště, přijďte. V roce 2018 přišla katastrofální sucha, ze kterých jsme se následující rok vzpamatovávali. Sezona 2020 byla covidová. Takže nebyly dva roky po sobě, které by nezasáhly zásadně do chodu hřiště. Dokážeme udělat spoustu věcí, ale tohle ovlivnit neumíme.
Zuzana: Stejně jako příjezdové cesty do České Lípy. Aktuálně jsou rozkopané snad úplně všechny, což je komplikace (Pozn.: Rozhovor vznikal v srpnu 2021.). Musel to vymyslet opravdu hodně schopný manažer. Od Mělníka je na cestě snad sedm semaforů.

Nedá mi to a zeptám se, jak vás zasáhl covid? Na většině hřišť po uvolnění restrikcí registrovali obrovský zájem o golf...

Ivan: Úplně to nepotvrzujeme. Když se mohlo hrát pouze po dvou hráčích, tak k nám z Prahy ve dvou nikdo nepojede. Chodili si k nám zahrát členové, ale ubytování nula, turnaje nula a fee hráči tak na pěti procentech. Když jsme to vyčíslili, byl rozdíl v meziročních tržbách naprosto fatální. Pravda, kolegové z Prahy a okolí nám říkali, jak nemají žádné volné hrací časy, ale to jsme u nás nezaznamenali. Na nás covid dopadl hodně tvrdě.
Zuzana: Ale podařilo se nám aspoň hodně turnajů přeložit, snažili jsme se dohánět, co šlo, ale ztráty jsou opravdu značné.

Jak byste vaše hřiště charakterizovali?

Ivan: Máme v našem hlavním mottu, že jsme hřiště bez civilizačních ruchů. To byla naše hlavní myšlenka už v době, kdy jsme hledali vhodné pozemky. Nemáme tu žádnou silnici, nevedou tu žádné dráty. Pravda, máme poblíž malé letiště, ale tím že je hned u odletové hrany, tak letadlo po dvaceti vteřinách zmizí a už nijak neruší. A někdy je to spíš atrakce. Snažili jsme se, aby hřiště bylo přátelské, hratelné hned při první návštěvě a aby si tady zahráli sportovní, rekreační i začínající golfisté. A to se, myslím, i podle ohlasů samotných hráčů povedlo.

Sice jste říkali v úvodu, že hřiště je už hotové, ale pro letošní sezonu přibyla nová vodní plocha. Co vás k tomu vedlo?

Zuzana: To byl rozmar mého manžela. Z nudy. (smích)
Ivan: Měli jsme předtím šest rybníků a spolehlivě zajištěnou vodu na celou sezonu, i kdyby nezapršelo. Akorát by vody v rybnících bylo méně a nebylo by to možná tak hezké. Zbyl nám buldozer, tak jsem si řekl, proč neudělat ještě jeden rybník. Chyběl nám sedmý rybník na neděli, tak jsme ho udělali. Jmenuje se Neděle.

Bavíme se o hřišti, o golfu... Jak jste se k němu ale vlastně dostali?

Zuzana: To jsem vymyslela já, že budeme hrát golf.
Ivan: A já se v zásadě podřídil.
Zuzana: Ale nešlo to tak hladce. Ukecávala jsem ho dva roky.
Ivan: Měli jsme nějaké firmy, které úspěšně fungovaly. Začali jsme mít víc času pro sebe a začali se rozhlížet po nějakém společném koníčku. A golf se vlastně tak trochu nabízel. Ano, manželka má pravdu, bylo to na její hrubý a nevybíravý nátlak. (smích) Chytlo nás to ale oba. Pak už se člověk těžko vrací zpátky.

Za golfem jste ale mohli jezdit. Po Česku i v zahraničí. To jste si nemuseli stavět vlastní hřiště...

Oba: Ale to my jsme jezdili.

Jak tedy vznikla myšlenka postavit si vlastní hřiště? Neměli jste obavy, že místo hraní golfu vám pak zůstanou především starosti o hřiště?

Ivan: To nám tenkrát nikdo neřekl. A přesně to také zažíváme. Představa byla taková, že si pořídíme hřiště, půl roku se mu budeme věnovat, pak si sbalíme kufry a na půl roku zmizíme. Téhle původní představě se dnes jen hořce usmíváme.
Zuzana: Potvrzuji. Zimu na Floridě stále netrávíme. Dneska už víme, že hřiště potřebuje denní péči, takže tomu věnujeme hodně osobního času. Na úkor hry. A nejde jen o hřiště, skládali jsme trenérský tým. Jsme rádi, že tady máme jako hlavního profesionála Petra Janoucha. K tomu jsme otevřeli tréninkové centrum mládeže. Je to dnes celoroční práce.

Kdy padlo rozhodnutí, že už nebudete jezdit hrát golf na jiná hřiště, ale postavíte si vlastní?

Ivan: To bylo v letech 2007 a 2008. Pak jsme sehnali tyhle pozemky a v tu chvíli už to byla jednosměrná cesta, ze které nelze vystoupit. To je jako když se spustíte z tobogánu. Taky už se nemůžete vrátit.
Zuzana: Měli jsme nějaký kapitál a zvažovali, kam investovat. Buď pojedete čtyřikrát kolem světa, nebo tady po vás něco zůstane. Preferovali jsme tu stopu.

Jak jste na tom vy a golf dnes?

Ivan: Pořád nadšeně hrajeme a čím dál hůř. (smích) Dřív jsme chodili i trénovat, teď na to ale nemáme čas. Dřív jsme jezdili i na jiná hřiště, teď se nikam nedostaneme. A když jdete po svém hřišti, tak si spíš všímáte věcí, že tamhle je stržené oplocení, tamhle zase mokrý flek na ferveji, tamhle blbě uhrabaná tráva. Na golf vám vlastně ani nezbyde prostor. Hra na vlastním hřišti není věc, která by vás herně posunula dál. Akorát greenkeeper potom dostane večer mail s poznámkami, co je třeba udělat.

Takže greenkeeper trne pokaždé, když si jdete zahrát?

Ivan: To asi ne. (smích). Máme výborného greenkeepera. Odvádí maximum, co se dá. A reakce lidí nám to potvrzují.
Zuzana: Myslím, že lidé, co k nám přicházejí, vidí, že tohle je naše srdeční záležitost. Že je to znát i podle atmosféry. Tímto způsobem k tomu přistupujeme.

Pět let máte za sebou. Kde byste chtěli být za dalších pět let?

Zuzana: Určitě bychom chtěli posílit členskou základnu. Jsem vystudovaný bankéř, takový cifršpion. Měli jsme spočítaný nějaký podnikatelský záměr, který vycházel z toho, že zhruba 40 procent bude tvořit členská základna a 60 procent komerční turnaje. Jenže tehdy byly turnaje, kdy se platilo i 150 tisíc za pronájem hřiště. To je dnes sci-fi. Proto chceme posílit především klubový život, rozvíjet členskou i dětskou základnu, protože to nás naplňuje a baví. Chtěla bych vidět hřiště třeba i za dvacet let, jak se změní, jak vyrostou stromy, protože jsme jich tady vysadili přes pět tisíc. Bude to zase úplně jiné hřiště.

Nejpovedenější jamka:
Zuzana: Podle mě čtyřparová patnáctka. Dogleg doprava téměř v pravém úhlu s biozonou. Líbí se mi na ní, že každý, ať začínající nebo singl handicap, si na ní najde svůj způsob, jak ji zahrát. Opatrně, nebo odvážně. Pro každého je výzvou zahrát na ní dobré číslo.

Nejoblíbenější jamka:

Zuzana: Pro mě je to asi ve finále osmička, se kterou má manžel nevyřízený účet. Jenže já si vydupala červená odpaliště za vodou, takže je to jamka, která je skórovací. Sedí mi, mám ji ráda a nejen proto, že na ní hraji dobrá čísla.
Ivan: Mám rád dvojku. To je hezká jamka mezi vzrostlými stromy v přírodě, kde byste na golfu měli být.

Nevyřízený účet:

Ivan: Mám nevyřízený účet s tříparovou osmičkou. Vychází mi mezi dvě hole a dokážu na ní zahrát všechno možné. Mám už na ní i birdie, ale to mám za ty roky na každé jamce. Přitom není nijak složitá, rovná rána 150 metrů by neměla být ničím supertěžkým.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Golf Resort Česká Lípa
https://www.grcl.cz/