Předpověď: horko. Realita: ještě větší horko. Zkušenost minulých let: běhavé ferveje vyschlé letním žárem na troud. Realita 2020: nádherný stav, zeleň místo hnědé, skvělé ferveje i greeny, rafy šťavnaté, vyrostlé právě tak, aby v nich míček nebyl vidět z dálky, ale dal se spolehlivě najít a zahrát. Ferveje, i když jsou zelené, opět běhají skvěle.
„Měli jsme na jaře dost času na to, abychom udělali řadu větších i menších úprav, na které by za normálních okolností nebyl ani čas, ani by se uprostřed běžného herního provozu jednoduše nedaly dělat", říká Jan Kalabis, manažer olomouckého hřiště, příslušník už třetí generace rodu Kalabisů, kterým olomoucké hřiště vděčí za svůj vznik. Startovní čas 12:10. Olomouc pod námi se ztrácí v letním kouřmu, typickém pro horké letní dny. I startér už se těší do chládku, na odpališti naštěstí trochu pofukuje.

Pro návštěvníka, který není na zdejším hřišti příliš často, je příjemným překvapením hned první jamka. Ta uhýbá po první ráně ostře doprava, roh vždycky vyplňovala biozóna, past na všechny, kdo ten roh nechtě trošku řízli. Dnes je v místech podstatné části biozóny perfektně hratelná plocha s průhledy mezi stromy na green, umožňuje to slušné zkrácení dráhy hry.

Dvojka zůstala pro většinu hráčů hrozbou i nadále, fervejové bunkery, šikmo běžící alej starých ovocných stromů, svah k vodě i voda sama zaměstnají course management průměrného jednice mnohem víc než hladká fervej jedničky. Ani třetí jamka nepatří k lehkým, odpal vede přes dost vzdálenou řídkou řadu stromů, hráči volí cestu podle délky své rány, na ferveji pak jsou nepravidelně roztroušeny bunkery. Za fervejí skupinky parádních, zatím ještě nevysokých jehličnanů. Zajímavé, ale hratelné.

Pocit úlevy z příjemné rány na širokou fervej páté jamky hráče přejde na greenu, je pověstný svým sklonem, míčky po něm běhají zpátky až na foregreen, je potřeba hodně rozmyslet, kam zahrát, ale je to zábavná jamka, a příčný příkop vodní překážky před greenem nádherně kvete.
Pětku vede skórkarta bůhvíproč jako těžkou – nádherný skoro půlkilometr mírně z kopce a absolutně přímo, dole přátelský green, easy golf. Easy golf přejde nepřesného střelce na další jámě, to je třípar s hlubokými bunkery po obou stranách vstupu na green.

Nevím proč, ale sedmičku, jednoduchý čtyřpar do kopce, jsem snad nikdy ještě nezahrál tak, jak se nabízí. Snad že se fervej na posledních padesáti metrech zužuje na šířku okresky, snad že napravo hrozí řídká alej, snad že vlevo u konce je taky lesík... přitom je to jamka přátelská, krátká, snadná... jen jít tudy, kudy se má.
Osmička, trvalý zdroj cen za nearesty skoro na každém turnaji, pověstný olomoucký ostrov. Až už jste na greenu, je nádherná, voda kolem se tiše leskne, hlaďoučký green je veliký a vlajka uprostřed, snadný cíl pro borce, kterým to lítá tam, kam chtějí. Okolní vody si večer vyprávějí o těch, co jim to tak dobře nešlo.

Na deváté jamce ne-častému návštěvníkovi opět zmizel kousek biozóny, ta začíná výš než si to pamatoval, to je možná už několik let, každopádně je tam víc místa pro nechtěné šlajsy. Jamka je trochu jako z nouze ctnost, vratka ke klubovně, vešla se sem taktak, ale nepřesnému dá zabrat a přesného odmění, tak to patří.

Ledový gintonic v budce na půlce cesty, proč ne, jen ho nevypít moc rychle, desítka je příkladem toho, jak to dnes v Olomouci vypadá, skvěle připravená na kraťoučko střižená fervej donese míček dál, než byste čekali, zase necelý půlkiláček přímé trasy a obří green, pak lehoučký třípar. Dvanáctka je zapeklitější, hraje se do šikmého svahu, z něj není moc vidět green, před ním bunker. Dlouzí vyhrají míček na tom svahu tak vysoko, že bunker i jamku za ním vidí, kratší to mají horší, hrají slepou ránu a bunker je neúprosný.

Třináctka, zdejší spíš šťastné číslo, velice hratelná jamka, pokud ovšem neodbočíte ze široké ferveje: vlevo vysoká tráva, vpravo voda, do které to snáší víc, než je z odpaliště patrné. Jinak birdie jamka. Zato čtrnáctku, dlouhý čtyřpar do kopce, ještě prodloužili a udělali z ní pětipar. Na skórkartě to ještě není, ale určitě to má logiku. Ten kopec je nekonečný.

Patnáctku možná zbytečně objíždívám zleva, k osamělým stromkům. Dřív kolem nich pěstovali ostrůvky vysoké trávy, teď je kolem hladko, pámbu zaplať. Na přímé cestě překáží voda, před greenem lapací bunker, hlavně nepřestat myslet a mířit.
A už je tady předpředposlední jamka, ostrý dogleg, druhá (či další) rána do kopce, bunkery, vyvýšený green na prudkém valu, zajímavá, těžká. O to větší je oddych na sedmnáctce, třípar z kopce, dostřelitelná, veliký green, jamku vrtávají uprostřed, nikdy jsem ji neviděl nějak extrémně u kraje.

Poslední bývala pětipar, z důvodů bezpečnosti ji zkrátili na čtyřpar a odpaliště posunuli až daleko do původní ferveje. Bezvadný nápad, původní odpal musel být dost přesný, vpravo hrozil aut a vlevo mohla dlouhá rána proniknout až na green desítky. Ani na nových odpalech není extra široko, ale to vpředu už tušíte a pak vidíte veliký plochý green obklopený ze tří stran vodou. Důstojný závěr. A ten pravý závěr na devatenáctce představuje potlesk úspěšnějším spoluhráčům, kteří přebírají zasloužené pocty, poháry, láhve, míčky, nejčastěji všechno zároveň.
Tak zas někdy, bylo to tady dobrý!

Text: Ivo Doušek, foto: archiv GR Olomouc